Dostat na Hangár přes dvě stě závodníků v jednom dni a připravit pro ně intenzivní sobotu plnou zajímavých boulderů? Přesně to se 3. prosince povedlo na Hangaru! Třicet boulder problémů, tři kvalifikační skupiny, sedmdesát lezců ve skupině, 180 minut čistého času na vylezení cest. 

Dobíhám na Hangar těsně před ukončením registrace. U pultu čekají vysmáté holky organizátorky a nabízejí mi refreshment pack, který čítá tyčku od Shimpanzee, matéčko, mošt a lístek na kafe. Všechno z toho se bude hodit po úvodním rozlezení. Hangar má jako vždy svou exkluzivní atmosféru. Hudba hraje, mágo pokrývá celou halu bílým oblakem a my lezci se pomalu shlukujeme dole u bazénku. Nálada pomalu houstne, všichni jsme natěšení, až Čoko odstartuje začátek naší III. kvalifikační skupiny, a prověříme bouldry, které nám tady stavěčská crew kolem Štěpána Stráníka připravila. Jízda začíná! Omezený počet závodníků na uspokojivou sedmdesátku dává dostatek prostoru každému z nás. Žádné dramatické fronty, žádný časový press v cestě. Většinou se u jednoho bouldru točíme ve čtveřici nebo v pětici a navzájem se v čase vydýchávání snažíme nahecovat a najít nejlepší variantu přelezu. První desítka cest jde jako po másle. Lezení je příjemné, vyrovnané, až mi z těch prvních deseti flashů roste sebevědomí někam do výšin (díky stavěči, že jsem si hned ze startu závodu mohla připadat jako nadějný lezec). Přichází na řadu boulder, který má místo druhého chytu kruh. První crux. Stačí se chytit kruhu, odrazit se od stěny a zhoupnout se až do chytů v blízkém převise. Menší skupinka lezců diskutuje nejlepší možnou variantu zhoupnutí: „Musíš se odrazit víc dozadu než do strany. To tě vyhodí do takového půlkruhu a hezky tě to zhoupne až k dalšímu chytu.“ Easy! Zhouplo mě to parádně. Bohužel namísto dalšího chytu chytá stěna moje záda a nemilosrdně mě posílá k zemi. Tahle sranda vyžaduje trochu tréninku a mrštnosti. Kolem patnáctého bouldru se obtížnost pomalu láme. Přibývají skoky a dynamické kroky. Po první hodině, kdy většina lezců vybušila první desítku problémů, se začínají tvořit hloučky okolo zbývajících bouldrů. Diskutují se taktiky, rostou počty pokusů v cestě a nálada se mění. Potíž často začíná už v nástupu do cesty. Tady se láme chleba a jde vidět, kdo je pořádně rozlezený. Podle statistiky přelezlo posledních osm cest méně než pětina zúčastněných. A tyhle poslední cesty také rozhodly o dvanácti lezcích, kteří se probojovali do finále.  

Sečteno podtrženo letošní Hang Up byl pro všechny, kdo si chtějí dobře zalézt a vyzkoušet boulder problémy nejrůznějších charakterů. Skvělá atmosféra, která provázela celou sobotu, pokračovala až do finále, kde se nejdříve předvedla šestice žen a následovala šestice mužů. Napětí, hlasité ovace a euforie z přelezených cest sršela celým Hangarem.

Trochu jiný pohled na závod přináší krátký rozhovor se stavěčem Štěpánem Stráníkem, který na Hangaru pravidelně staví cesty a byl součástí týmu letošního Hang Upu. 

Kolik stavěčů bylo zapojeno do přípravy letošního Hang Upu?
Byli jsme čtyři, Já, Kuba Konečný, Martin Chytil a Lůba Polišenský.

Jak probíhá příprava na závody jako je Hang Up? Jedná se o spontánní improvizátorskou práci nebo jsou všechny boulder problémy předem naplánované?
Někteří kluci mají svoji vizi boulderů už připravenou. Hlavní stavěč dává dohromady celý set pro jednotlivá kola. Po domluvě rozděluje, co kdo bude stavět, aby třeba nebyly všechny bouldery založené na skocích. Spíše se improvizuje s obtížností hotových finálových boulderů a je těžké mít cit pro (většinou) ztížení některých kroků. Bouldery vzájemně zkoušíme a víme, že při natočení nebo vynechání jednoho chytu bude obtížnost vyšší.

Hang Up je závod sdružující jak amatéry, tak profesionální lezce. Co je stěžejní při stavění závodních cest pro tak různorodou skupinu lezců?
Řekl bych, že je důležité mít postavené bouldery fakt lehké a postupně stěžovat k tomu nejtěžšímu, pak jsme schopni vytvořit závod pro širší veřejnost. Jestli si dobře vzpomínám tak na Hang Upu měl poslední závodník osm vylezených boulderů, což jako stavěč považuji za úspěch, a jsem rád, že si zalezl úplně každý.

Kolik času zabralo postavení třiceti kvalifikačních boulderů?
Zabralo to celý den, to znamená od sedmi hodin ráno do půl šesté odpoledne, z toho pět hodin lezení a zkoušení. Finálové bouldery na tom byly podobně. Tam se klade důraz na pohyb, obtížnost, pestrost, dá to více práce, pak se to musí označit, nafotit a celé sundat. 

Jaké kompetence musí mít dnešní profi boulderista, který cílí na přední příčky v závodech? O jakých trendech je současný bouldering z pohledu stavěče?
Musí být především silný, mít velmi dobrou mobilitu všech končetin, klidnou hlavu a poslední bod – musí mít trochu geneticky dáno, aby se rychle nezranil. Dnes je kladen důraz na pohyblivou a orientační nadanost. Dnešní děti v tom vyrůstají, já už jsem jiná generace a můžu těžit jen z dobré přípravy fyzičky a z mých zkušeností. Co se týče trendů, jsou to různé skoky – technické, koordinační nebo silové. Dále náběhy, těžké patování, špičky, průtlaky, nepříjemné stání na oblých strukturách a tak dále. 

Na závěr zbývá poděkovat všem sponzorům, díky kterým se letošní ročník Hang Upu mohl uskutečnit. Jsou to SINGING ROCK, La Sportiva, Black Diamond, Dhaara, RESTDAY, Jimmy′s food, Lama Holds, Hostětínský mošt, Yeahrba, Father′s Coffee Roastery, Chimpanzee a Natural Nutrition. Díky a budeme se těšit na příští ročník! 

FOTOGALERII ZÁVODU NALEZNETE ZDE.

AUTOR ČLÁNKU: TEREZA ŠEVEČKOVÁ

AUTOR FOTOGRAFIÍ: RADMIL SCHNEIDER